Kůrovec nesmí ničit lesy na Šumavě

1. Jsem proti, aby byl spor o Šumavu prezentován jako spor mezi tzv. zastánci a odpůrci národního parku. Je to spor mezi námi, kteří usilujeme o ochranu a záchranu těch přírodních a kulturních hodnot Šumavy, k jejichž ochraně byl park založen, na jedné straně, a těmi, kteří tyto nesmírné hodnoty, zejména lesy a původní přírodu, chtějí ponechat na pospas kůrovci, který působí jejich nenávratný zánik na straně druhé.

Je to spor nás, kteří se právem obáváme toho, že současná „péče“ správy parku a ministerstva životního prostředí nazývaná „bezzásahovost“ či „divočina“, povede ke ztrátě důležitých a nezastupitelných ekologických funkcí šumavské krajiny, jako je schopnost zadržovat vodu či zachování místního klimatu. Je to spor nás, kteří usilujeme o to, aby na Šumavě našel domov nejen rys či tetřev, ale i člověk a aby se Šumava otevřela šetrnému užívání a rekreaci s těmi, kteří Šumavu před člověkem stále více uzavírají a nejraději by místo „železné“ opony zatáhli na Šumavě oponu „zelenou“. Je to spor nás, kteří požadujeme, aby se péče o NPŠ řídila ustanoveními zřizovacího dokumentu, nařízením vlády č.163/91 a zák. č.114/92, a těch, kteří platnému právnímu řádu nadřazují extremistickou zelenou ideologii a politiku. Současná praxe „péče“ o Národní park Šumava (NPŠ) nerespektuje kromě uvedených norem ani platný a závazný Plán péče či platnou zonaci parku.

2. Jsem proti tomu, aby o rozšiřování bezzásahových zón rozhodovala úzká skupina ekologů bez souhlasu obcí a bez konsensu obou krajů.
Upozorňuji, že ponechání rozsáhlých území Šumavy napospas kůrovcové kalamitě vyvolává nutnost obrovských těžeb v tzv. pufračních či druhých zónách, kde se proti kůrovci zasahuje. Loňskou těžbou ve výši 120 000 m3 a letošním odhadem kůrovcových stromů ohlášených vedením NPŠ v objemu 240 000 m3 se tak národní park paradoxně sám stává významným regionálním obchodníkem se dřevem.

3. Jsem proti demagogii, kterou je obhajována „bezzásahovost“ na Šumavě.
Zastánci bezzásahovosti neustále zdůrazňují, že lesy národního parku nejsou hospodářské lesy, a proto se v nich nesmí zasahovat proti kůrovci. To, že šumavské lesy byly jako hospodářské lesy vysázeny a po staletí pěstovány, zamlčují. Šumava prostě již žádnou přirozenou „divočinou“ není a nechat ve smrkových monokulturách působit kůrovce je zločin. Ostatně, kdyby se po staletí nezasahovalo proti kůrovci v okolí Boubínského pralesa, žádný prales bychom dnes neměli. Za nestydatost považuji, že vedení Národního parku Šumava, resp. předseda vědecké sekce a některé nevládní organizace, opakovaně matou veřejnost, když naznačují, že kůrovec na českou stranu Šumavy přelétává z rakouských lesů patřících klášteru Schlägl.

4. Jsem proti bagatelizování kůrovcové kalamity vedením NPŠ.
Nejcennější pralesní zbytky, jako je (byl) Trojmezenský či Černohorský prales, přečkaly staletí a nejrůznější správce, nepřečkaly však „péči“ Správy Národního parku Šumava v posledních letech.
Rozpad těchto pralesů díky nezasahování proti kůrovci je nevratným jevem, který je současně porušením jednoho ze základních cílů ochrany přírody, ke kterým byl NPŠ založen. Kůrovcovou kalamitou dochází k mimořádným ekologickým škodám, které se za poslední roky výrazně zvyšují.
Znalecké posudky, které si zadala vypracovat Policie ČR, mluví o škodách v desítkách miliard korun. Skutečnost, že správa parku nechala na pospas kůrovci, tedy uschnout, lesy na Pramenech Vltavy se stromy starými více než čtyři sta let, považuji téměř za národní tragédii.

5. Jsem proti tomu, že správa NPŠ pod záminkou ochrany tetřeva či neexistující perlorodky omezuje rozvojové a turistické projekty obcí.
Ať jde již o patnáct let slibované otevření historické cesty na Modrý sloup Luzenským údolím (Modrava), omezení splouvání Vltavy, rozšiřování území se zákazem vstupu a nebo na vlastní nebezpečí (Stožec), bránění výstavby lanovky na Hraničník (Nová Pec) či rekonstrukci kasáren Zadní Zvonková (Horní Planá). Ubývá práce a obyvatelé Šumavu opouštějí. Téměř jediná perspektivní profese na Šumavě je být strážcem. Takovou Šumavu chceme?

MF DNES, 13. 6. 2009